Když se nikdy neusměje někdo, kdo je všeobecně znám jako starý kakabus, nikomu na tom nepřijde nic divného. Dotyčný to má prostě v povaze a nic se s tím nenadělá.
Stejně tak nelze očekávat úsměvy ani od někoho, kdo prožívá nebo aspoň prožil závažná traumata a nese si po nich šrámy na duši.
Ale ostatní lidé by se usmívat měli. Aspoň tehdy, když je k tomu vhodná příležitost. A podobnou příležitost má alespoň čas od času každý.
Ovšem co mají dělat ti, kdo by se sice rádi zasmáli, ale příroda je obdařila chrupem, který přímo vybízí k tomu, aby raději ani nepootevřeli ústa? To se mají i oni připravit o radost ze života? Nebo se mají veselit s tím, že pro změnu ztuhnou úsměvy ve tvářích těch kolem, až onu ‚přírodní tragédii‘ uzří?
Ne. Nic z toho nemusí být takové. Vždy může být líp. A to proto, že těm, na nichž se příroda nepodepsala právě nejlépe, mohou pomoci rovnátka.
Určitě se shodneme na tom, že se nejedná o nic nového a neznámého. Všichni už máme o rovnátkách alespoň to základní povědomí, a to bez ohledu na to, používali-li jsme je někdy nebo jsme toho zůstali ušetřeni. A tudíž se jistě shodneme i na tom, že se v případě tohoto pomocníka není vůbec čeho bát. Protože se jím nedá nic zkazit, vždy může být jenom lépe.
A tak stačí, když ten, jehož chrup se zrovna nevyvedl, navštíví specialisty. Přičemž nehraje roli to, učiní-li tak ve věku útlém nebo i hodně pokročilejším. Protože rovnat lze jakékoliv zuby, pro každého se najde nějaká ta metoda, jak to alespoň v rámci možností vylepšit.
U takových odborníků čeká člověka nejprve vstupní konzultace, následuje klinické vyšetření, zhotovení otisků chrupu a rentgenových snímků a fotografií chrupu a obličeje. Pak se rozhodne o postupu léčby, což se s pacientem náležitě prokonzultuje, a nakonec se přistoupí k léčení. Které rozhodně žádá svůj čas, zázraky se nedějí. Ale výsledek skutečně stojí za to. S narovnanými zuby se to totiž člověku směje!