Je to logické, že člověk nechce cestou ztrácet čas. Není se co divit, kdo bych chtěl ztratit den či dva cestou z pětidenní dovolené. Ale někdy jsou situace, kdy mohou nastat výjimky. Pak lze volit cestu nepřímou, nebo s přestupy, kde je více času. Například jedeme tam a tím přes město XY. Vlak nám krásně navazuje a když nemá ten první zpoždění, je tam krásný přestup. Jenže, my pojedeme zpátky jinudy a sem, se třeba již nikdy nijak nedostaneme. Není tedy vhodná doba nechat ten první vlak ujet a jet až tím druhým? Nebo ještě dalším? Při plánování cesty je však potom třeba to vzít v úvahu. Kdo nechce podporovat restaurace a podobná zařízení, kde vám k jídlu započtou i mzdu pro kotelníka a za vodu z vodovodu si naúčtují klidně stokorunu, musí si s sebou vzít více jídla. Tedy, stravu na celý den.
Nemá smysl jmenovat kolik takových měst stojí za vynechání vlaku nebo autobusu a kolik měst stojí za prohlídku. U mne se má situace tak, že za to stojí kdejaká vesnička a kdejaké město. V každém je něco zajímavého, nebo něco, co jistě za vidění stojí. Proto nevyhledávám, jak rychle se do bodu FŇ dostanu, ale co pěkného lze po cestě vidět. Tudíž se hodně stává, že moje cesta skutečně nevede přímo k cíli. Pokud je dostatek času a není kam spěchat…
Zvláštní je, že cestou zpátky už to nedělám, ale snažím se dostat domů co nejrychleji a přímou čarou. Proč? O tom by se mohla přít zhruba tisícovka psychoanalytiků, ale žádný by na to nepřišel. Když to nevím já sama, nebudou to vědět ani oni.
A ta se potloukám českými městy, městečky i vesnicemi a procházím je prostě jen tak bez cíle nebo účelu. Je to taková náhrada za potloukání přírodou, kde mnohdy nepotkám člověka celý den, když mám štěstí. A proto je někdy dobré cestovat s předstihem a zastavit se někde jen tak. A jít se podívat, co pěkného mají třeba na náměstí.